Démon jménem úzkosti

Tlukoucí srdce, potící se ruce, touha utéct. Naprostá paralyzace těla, nervozita z naprosto běžných situací. Chování, které ostatní nechápou. "Prostě buď normální."

Pocity které jsem zažívala většinu svého života a větu kterou jsem slýchala velmi často.


Celý život mě doprovázejí úzkosti. Teď jsem ve stadiu, kdy jsou minimální a dokáži si s nimi poradit, ale dlouhou část života jsem trpěla velmi silnými úzkostmi, které doprovázela sociální fobie. Nedovedla jsem si představit, že bych někdy vešla do fáze, ve které jsem teď. Byla to pro mě součást života od předškolního věku. První den ve školce jsem měla tak silnou úzkost, že jsem byla ochromená a nemohla jsem udělat naprosto nic. Nemohla jsem mluvit ani se pohnout. Od té doby jsem nepromluvila už vůbec. Když jsem přišla do školky, byla jsem němá. Nekreslila jsem, nejedla a ani si moc nehrála. Občas jsem chtěla promluvit, ale měla jsem úzkost z toho, že lidé byli zvyklí, že nemluvím a připoutalo by to na mě moc pozornosti. 




Každopádně, ve škole se to zlepšilo. Už jsem mluvila. Ne moc, ale dokázala jsem odpovědět na otázku a bavit se s ostatními. Samozřejmě mi ale ty úzkosti neskutečně srazily sebevědomí. Neuvědomovala jsem si co se děje a myslela jsem si, že jsem prostě jenom srab. Často jsem se to snažila zakrývat a působit normálně. Tím horší to bylo. Mohla bych tu popsat všechny příznaky, vše, co se mi dělo v hlavě, ale je to hodně temné období a asi si dovedete představit, jak se cítí dítě se silnými úzkostmi, které neví, co se s ním děje. Možná vlastně asi ne, ale asi je vám jasné, že to není nic hezkého. A nemluvím jen o úzkosti, kterou vyvolala nějaká situace. U mě to bylo chronické. Byla jsem úzkostná v podstatě neustále. 

Někdy v 16 letech jsem se začala zajímat o psychologii. Ne cíleně, ale začaly mě bavit knížky na toto téma a příběhy lidí s různými traumaty. Došlo mi, že když o těch lidech čtu, nevidím jejich problémy jako nic trapného, nemyslela jsem si, že jsou divní. Byla jsem fascinovaná tím, jaké spolu mají věci spojitosti a jak nás ovlivňují věci z dětství. Postupně jsem pochopila, proč jednám tak jak jednám, proč se mi ty věci dějí a že nejsem nějaká porouchaná, ale že je spoustu lidí s takovým problémem. Že na to existuje logické vysvětlení. Doteď mám úzkosti, ale už jim rozumím. Vím, co ve mně probíhá. Dokáži si říct „Ano, teď máš úzkost. Není na místě, ale nejsi kvůli tomu špatná nebo srab.“. A hlavně si jí přiznám, ale zároveň jí čelím. Samozřejmě vždycky to není tak jednoduché. Stále se učím se sebou pracovat. Ale troufám si říct, že jsem na nejlepší cestě. V současné době mám úzkosti velmi minimálně, řekla bych že je zažívám tak často jako každý průměrný člověk. 

Komentáře

Oblíbené příspěvky